THE FRAMES

Nové fórum na stránkách: http://www.theframes.cz/forum
login:
heslo:
board
nastaveni
registrace
help

{b}tučné{/} : tučné
{i}kurzíva{/} : kurzíva
{bi}obojí{/} : obojí
{a 'http://odkaz'}{/} : http://odkaz
{a 'http://odkaz'}text{/} : text
irelandlover
Irelandlover
milovnik.caje@seznam.cz
18:52:13  2013-12-02
irelandlover
Irelandlover
milovnik.caje@seznam.cz
16:31:53  2013-11-29
Kíla and Hansard a taky Graham Hopkins za bicíma
irelandlover
Irelandlover
milovnik.caje@seznam.cz
10:07:56  2013-11-27
irelandlover
Irelandlover
milovnik.caje@seznam.cz
21:01:57  2013-11-20
This Gift

EP ve streamu u NY Times

16 November 2013 // Copenhagen, DK // Koncerthuset
...The only question here is: Is two hours and 45 minutes too long? The crowd, though applauding excitedly both at the openings and ends of songs, has dwindled towards the end, and several have had stretches sitting on the floor looking a bit worn out, even if Hansard and his mates look like they could keep going for hours. I think it's a question that will always face an act that has as much material from as many different projects as Hansard has, as I'm sure each part of tonight's set catered to different parts of the audience, yet very few of us were probably fully ecstatic during the whole thing. It's one of the reasons I make a habit of saying that pretty much no artist in the world should play more than one and half hour at most (except Bruce Springsteen.. And maybe Metallica and acts with that many classics). Because while Hansard and his band demonstrates some of the very highest levels of musicianships that I've seen throughout the night, they don't quite manage to keep us constantly engaged - feeling like we can relate to every single song. Next to that, it becomes silly to complain about the violin maybe being a bit under the mix here and there, or about the setlist not counting "Say It To Me Now" (a personal favourite). It just inherently troubles a performance that was otherwise extraordinarily musically masterful.
irelandlover
Irelandlover
milovnik.caje@seznam.cz
13:47:20  2013-11-04
irelandlover
Irelandlover
milovnik.caje@seznam.cz
15:31:39  2013-10-16
Hansard releasing new 12″ EP

Track Listing:

Drive All Night
Pennies in the Fountain
Renata
Step out of the Shadows

Release Date: November 26, 2013


Spaceman, Glen Hansard, Sean Bones performing at Daniel Johnston book event..

Colm
irelandlover
Irelandlover
milovnik.caje@seznam.cz
20:00:22  2013-10-07
irelandlover
Irelandlover
milovnik.caje@seznam.cz
21:10:03  2013-10-02
Into the mystic v alternativní verzi
irelandlover
Irelandlover
milovnik.caje@seznam.cz
07:52:36  2013-09-13
milan
Milan

10:44:57  2013-08-26
Návrat pouliční muziky
Zákon vyhnal z centra Prahy pouliční muzikanty. Jenže zakázané ovoce nejvíc chutná. Zrodila se iniciativa, díky níž město ožilo tóny starých pian, postavených přímo v ulicích či na nádraží. Koukala byste, kolik lidí na ně umí hrát, říká její organizátor.

Posledního Oscara, který doputoval do českých rukou, dostala zpěvačka a pianistka Markéta Irglová za skladbu z filmu o pouličním muzikantovi. Ir Glen Hansard, který jej hrál, sice není pouliční muzikant – jeho sláva je dávno celosvětová –, část kariéry ale po škole na ulici strávil. Stejně jako třeba mladá francouzská hvězda ZAZ, jejíž hudební kouzlo spočívá z velké části právě v pouličních „zlozvycích“, jako je skandování, vyzývání publika ke zpěvu, hlasité výskání. Nemluvě o Edith Piaf či Bobu Dylanovi.
Fenomén buskerství, pouličního umění, je starý tisíce let. Na ulici vyrostli mnozí slavní muzikanti či malíři, za pouliční umění se kdysi označovaly i některé pouťové atrakce, při nichž se vyprávěly bajky za hudebního doprovodu, pohyblivé obrázky nahrazovaly namalované dřevěné tabulky, které se v rukou kejklíře postupně odkrývaly jako políčka na filmové pásce.
V centru Prahy ale nemá busking (a to hlavně ten hudební) právě na růžích ustláno. Poté co si pražští pouliční muzikanti před více než rokem vymohli plošné povolení vydělávat si muzikou ve všech částech metropole (předtím žádali o povolení na odboru dopravy Prahy 1, kde si mohli vybrat ze tří oficiálních míst, a museli platit poplatky).

Stovka za hodinu i na ulici
Od loňského března – pražští buskeři mu říkají „pražské pouliční jaro“ – tak platila omezení jen co do decibelů – hranice přijatelného hluku činila 45 decibelů. Buskeři sice oponovali tím, že turisté vytvářejí téměř dvojnásobný hluk, nicméně opatření přijali (pro srovnání – pražská magistrála v centru vyrábí hluk o 60 až 70 decibelech).
Letos na jaře přišel opět částečný místní zákaz. Nová vyhláška je ne náhodou vyhnala z míst, kde se jim dařilo nejlépe. Ze Staroměstského náměstí, Celetné ulice, Příkopů. Karlův most byl výjimkou už dávno – tam nesmíte bez speciálního povolení ani stát jako socha.
To je mimochodem způsob obživy, který se po vyhnání muzikantů z centra rozmohl až ostudně. Jsou zticha, takže nikomu nevadí, vyděsí vás maximálně tak mrtvolně bílým make-upem. Proč ale takhle stojí na Můstku (který patří mezi místa zapovězená hudebníkům) třeba Wolfgang Amadeus Mozart? Asi jako atrakce pro cizince, kteří v Praze hledají Vídeň.
Na druhou stranu pořád lepší mlčící Mozart než pouliční bavič, který svého času v okolí Staroměstského náměstí vydělával peníze hlasitým vyřváváním podobným indiánskému halekání (ve vlasech nosil pro styl pár ptačích per), při němž se neustále dlaněmi bouchal do svého nahého vyšpuleného pupku.
Mnozí ho považovali za blázna, ale v čepici u nohou se mu během půl hodiny mého pozorování nashromáždilo určitě kolem padesáti korun. Byť upřímně – zasloužil by spíš na holou, aby vystřízlivěl. Stovka za hodinu, to už je slušný plat, ne? Alespoň tedy v Česku ten průměrný rozhodně.
I u pouličních muzikantů ale obyčejně samosebou platí, že čím méně umějí, tím méně si vydělají peněz. V centru i přesto dnes stále narazíte na pár zoufalých bezdomovců, kteří se snaží na nějaký hudební nástroj hrát. Většinou na flétnu nebo kytaru, žijíce v domnění, že hra na ni je jednoduchá.
Není. Výsledek pak spadá do kategorie výkonů, které by si veřejný zákaz vskutku zasluhovaly. Házet všechny muzikanty z ulice do jednoho pytle by ale neodpovídalo realitě. V centru Prahy se pravidelně objevuje několik skupin i jednotlivců, jejichž produkce je opravdu i co do kvality srovnatelná s tím, co do nás ládují česká rádia. Aktuálně se jich nejvíc vyskytuje na Václavském náměstí, kde se vyjma oblasti Můstku vyhrávat smí.
O nádherně tlumené akustice Celetné ulice si sice můžou muzikanti z Václaváku nechat jen zdát. I oni jsou jistě rádi za to, že jim policie nástroje rovnou nezabavuje a nezavírá je za příživnictví do vězení, jak bývalo zvykemvminulém režimu. Dnes jim na vyznačených místech hrozí jen pokuta až do výše 100 tisíc korun.
V Hansardově rodišti irském Dublinu řeší radnice buskery poněkud jinak a daleko smysluplněji: kdo se chce hudbou na ulici živit, musí od loňska umět minimálně dvacet skladeb.
Busker tam nemá právo na takzvaně vlastní stálé místo a jednotliví umělci musejí dodržovat rozestupy minimálně pět metrů.

Vaše ticho versus můj hluk
Otázky osobní svobody a jejích hranic se od převratu změnily nenávratně a zásadně. Přístup Čechů k některým zákazům, vyvolávajícím v nich stále stejnou alergii jako za starých časů, ale zůstal stejný. Na vyznačených místech tak čas od času zkusí některý z muzikantů opět okupovat „vlastní“ místo. I za cenu rizika konfliktu s policií.
Ale především se v polovině srpna až do Prahy dostala iniciativa Sign For Hope Pianos, založená obyvateli New Yorku a rozšířená do několika zemí včetně Anglie, Ruska a Německa. Ne tedy přímo ona, ale její odnož, za niž je zodpovědný Ondřej Kobza.

Majitel kavárny ve Vršovicích, již proměnil v centrum společenských a kulturních setkání. Kobza patří k lidem, kteří se snaží prosadit kulturu jako takovou do veřejného prostoru.
Oco v projektu Sign For Hope Pianos jde? Oumění přístupné doslova všem stejně jako veřejně dostupné prostory. Bez jakéhokoliv rozdílu, jak říkají zakladatelky Camille Zamora a Monica Yunus (obě mají za sebou kariéru na poli vážné muziky, první spolupracovala se Stingem či Plácidem Domingem). Pokud máte rádi britskou kapelu Coldplay, možná si vzpomenete na piano Chrise Martina, posprejované divokými barvami a tvary. Podobně vypadají nástroje, které v rámci hnutí Sign For Hope Pianos pomalovalo na 88 amerických umělců a rozmístilo po městě. Třeba doprostřed Times Square. Po týdnu se americká piana sestěhovala na závěrečný koncert do Lincolnova centra a poté putovala do místních škol, nemocnic a komunitních center.
Česká verze je tou americkou pouze inspirována. Piana by například měla zůstat ve městě až do Vánoc a vrátit by se měla opět příští rok na jaře. Tak to alespoň nyní Ondřej Kobza plánuje. Už druhý týden chodí vysedávat na lavičku na náměstí Míru. Baví ho pozorovat mumraj kolem. Piano mu pomáhá hlídat a opečovávat bezdomovec prodávající na place před kostelem Nový prostor. „Takových je víc, pomáhat chtějí lidi z ulice i profesionální umělci, kteří by se k projektu rádi připojili,“ vysvětluje Kobza. Přitom prvotní impulz byl víceméně negativní. V ulici, kde svoji kavárnu provozuje, se potýkal s protesty některých sousedů.

Kdyby někdo piana rozmlátil, trpěl bych depresí
Letos zkraje léta si prý nějak z rozmaru vytáhl své piano před podnik na ulici a začal hrát. Sousedka, která proti němu brojila nejvíc, ho pochválila. Nápad na projekt, který by měl pomáhat kromě jiného naučit lidi vzájemné toleranci, se okamžitě rozběhl svou vlastní cestou, jak říká Kobza. „Asi mě měli vždycky za podivína. Kvůli nedostatku parkovacích míst jsem na jedno z nich před domem postavil taky věšák s kabátem a k němu jsem dal na zem koberec. Byla to moje forma protestu,“ vysvětluje svoji soukromou revoltu. Piano povytažené na ulici už nezůstalo bez odezvy, Ondřej Kobza se rozhodl svůj nápad šířit dál.
Prvních pár postarších instrumentů nakoupil ze svého, jedno stálo kolem deseti tisíc. Další po pár dnech lidé začali nabízet už sami od sebe. Během prvního týdne rozmístil takhle po městě sedmero pian. „Teď bych si mohl založit rovnou jejich bazar,“ směje se. Původně prý ani nepomýšlel na to, že by instrumenty na svých místech už zůstaly. Pokud tedy přežijí podzimní počasí... „Rád bych, aby se z nich staly stálé součásti města, takové funkční umělecké artefakty,“ vysnil si.
Povolení od radnice Prahy 2 pro náměstí Míru získal prý až překvapivě snadno, pro zbytek nástrojů se snažil hledat soukromé pozemky, kde se rovnou domluvil s jejich majitelem. „Jsem nadšený, říkám si pořád, co všechno se mohlo stát? Piana mohl někdo rozmlátit, rozsekat, záměrně poškodit. Nebo mohl kdokoliv vyvolávat problémy a konflikty a já bych namísto pocitu zadostiučinění teď trpěl depresemi z toho, co my Češi jsme zač. Chvíli jsem se toho bál na Hlavním nádraží, kde to problémy zavánělo asi nejvíc. Vůbec nic z těchto katastrofických scénářů se ale nenaplnilo, ba právě naopak! Většinou mě lidé kontaktují, protože chtějí pomoci, chtějí zaúkolovat, vyloženě mají touhu spolupracovat. Nabízejí odvoz pian, projeví zájem umístit piano někde poblíž svého bydliště a podobně.“
Svět, který se nad piany spontánně vytvořil, je podle něho chvílemi až pohádkový. „Lidé si už začínají předávat historky, bajky, zážitky z jednotlivých míst, z čehož jsem fascinovaný,“ říká. Sen o kultivovaném životě na ulici se mu přímo před očima mění ve skutečnost. „Třeba se nám povede tu bitvu dotáhnout až do konce a centrum Prahy zbavit i automobilové dopravy,“ usmívá se.
Lidové noviny 24.8.2013 - KATEŘINA HEJDOVÁ
milan
Milan

15:08:58  2013-08-21
Hansard nadchl i vytím na Měsíc
21. srpna 2013

Během úterního vyprodaného vystoupení na terase Jízdárny Pražského hradu předvedl irský písničkář Glen Hansard rozšířenou, dvanáctičlennou kapelu a hlavně mnohem živelnější hudbu než na baladickém sólovém albu. Z předchozích koncertů víme, že dokáže přesvědčivě ryčet málem do roztrhání hrdla. Ale došlo i na vyloženě taneční kusy.

Téměř úplňkový Měsíc, který se vynořil nad Katedrálou sv. Víta, vytvořil koncertu mimořádné prostředí i zvláštní atmosféru. Glen Hansard si s celou kapelou, přesně v duchu písně Talking With the Wolves (Hovory s vlky), na Lunu dokonce s chutí zavyl. Ne, nebylo to zrovna „intelektuální“, ale skvěle to sedlo do nálady chvíle a pomohlo písničkáři podmanit si publikum.

Irský zpěvák poděkoval i za možnost hrát v prostorách Pražského hradu, neboli jak řekl „v Havlově domě“. Elegantně tak vyjádřil jistou morální nepodstatnost pozdějších hradních pánů a vysloužil si bouřlivý aplaus. Především však výborně zpíval a hrál.
Irský „guláš“ pro Elvise

V roli předskokanky se představila irská folková písničkářka Lisa O’Neill. Přesvědčovala spíš výrazem než muzikantstvím. Ostatně před bazální hráčskou technikou varovala, když od kytary přešla k pianu, historkou o „zkrácené výuce“ kvůli zničenému klavíru ve svém vytopeném bytě. Lisa brzy opustila křečovitou vážnost a pobavila například zhudebněným dívčím snem o tom, že kdyby v její kuchyni obživl obrázek Elvise Presleyho, navaří mu irish stew. Nakonec vyznělo první české vystoupení Lisy O‘Neill docela příjemně.

Glen Hansard zahájil koncert sám s kytarou. V písni Say It To Me Now se vyhecoval k natolik expresivnímu vokálu, jaký by mnoho jiných zpěváků připravil na pár dní o hlasivky. Hansard ovšem dokáže i při podobných srdceryvných výkřicích zůstat hlasově svěží a dvouapůlhodinovou pěveckou extravaganci utáhl i tentokrát.

Hansard umí pořádně zakřičet.

Ve druhé skladbě Maybe Not Tonight se k písničkáři připojila doprovodná kapela, složená nejen z ověřených spoluhráčů The Frames, ale i smyčcového kvarteta a tria dechů. Ač to v rocku, folku i popu nebývá pravidlem, tentokrát se působivě jednoduchá aranžmá podařilo s písněmi perfektně skloubit. Dechy excelovaly například v písni Low Rising, ze které udělaly (narozdíl od studiové verze na albu Strict Joy dua s Markétou Irglovou The Swell Season) odpichovou, málem „černošsky soulovou“ záležitost. Smyčce zase vítaně podpořily třeba Song Of Good Hope.

Žádný zavilý baladiér. Naštěstí

Hansard naštěstí nestavěl sólový koncert pouze na filosofii svého jediného sólového, poněkud „přebaladizovaného“ alba Rhythm And Repose (2012). Na emotivní balady samozřejmě došlo v hojném množství, ale i smuténky zpěvák občas zlehčil. Třeba když se v závěru Love Don’t Leave Me Waiting nechal, předstírajíc pláč, utěšovat členy kapely. Navíc doplňoval repertoár hybnými cover-verzemi. Právě na Don’t Leave Me Waiting navázal nažhavený soulový evergreen Respect, proslavený Otisem Reddingem a později soulovou královnou Arethou Franklin. V závěru koncertu dokonce písničkář odhodil kytaru a vžil se, legračně tančíc, do role funky/rockového pěvce v klasice Baby Don’t You Do It od Marvina Gaye. A v hledišti to jen vřelo.

Problém s atmosférou koncertu, určeného spíše do klubového prostředí a na stání, ostatně vyřešil Hansard brzy po úvodu. Vyzval publikum, ať se zvedne a jde blíž k pódiu. Sedícím v prvních řadách sice tento akt pochopitelně nemusel vyhovovat, zpěvákovi se ovšem podařilo situaci brzy uklidnit a zajistit mnohem intimnější kontakt mezi jevištěm a hledištěm.

K nejsilnějším momentům patřil i druhý Hansardův vstup bez kapely, kdy zahrál například od Vana Morrisona převzaté legendární Astral Weeks. Písničkář tu dokázal vyhecovat diváky k hlasitým sborovým odpovědím, „aby byly slyšet až tam na Měsíci“. Nebo píseň Leave, v jejímž závěru zopakoval vtip s vytím. Tentokrát se mu podařilo publikum nejen rozezpívat, ale doslova rozvýt (s tvrdým y, samozřejmě). Bavilo se dobře. Naopak intenzivně dojemnou chvilku navodil Hansard v závěru hlavního bloku křehkou baladou z repertoáru The Frames Star Star, ve které smyčcové kvarteto coby mezihru vystřihlo barokizující aranžmá dvě staletí staré ukolébavky Twinkle Twinkle Little Star. Náladu ještě umocnila úplná tma, Hansard nechal před písní zhasnout veškerá světla na pódiu i v areálu terasy.

Pohádka měla dobrý konec i pro ty, kteří čekali na oscarovou Falling Slowly. Užili si ji v rámci štědrého bloku přídavků, během kterého zazněla i skladba pro sólové housle a píseň přidala i Lisa O’Neill. Ve finále nakonec došlo i na sborový zpěv zlidovělé dublinské hymny The Auld Triangle. Člověku zkrátka občas udělá dobře, když si jen tak zavyje na Měsíc.
Tomáš S. Polívka
milan
Milan

12:11:57  2013-08-20
Koncert americké rockové skupiny Pixies, který se koná 10. října ve Velkém sále pražské Lucerny, byl během několika týdnů vyprodán. Bostonská kapela se proto rozhodla přidat v Praze na stejném místě o den později druhý koncert. Vstupenky za 900 korun plus poplatky budou v prodeji ode dneška v sítích Tickepro a Tickeportal.
milan
Milan

11:14:33  2013-08-15
Festival Colours of Ostrava představuje svou rozšířenou hudební nabídku. V rámci projektu SOLO COLOURS CONCERTS proběhne série čtyř „sólo“ koncertů v dolnovítkovickém Gongu a v klubu Cooltour na Černé louce. Ve spolupráci se sdružením Dolní oblast Vítkovice tak začíná tradice exkluzivních koncertů pro náročné posluchače. 28. listopadu 2013 uslyšíte v klubu Coultour slavnou irskou písničkářku Lisu Hannigan, která se do Ostravy vrací po vystoupení v rámci Colours of Ostrava přede dvěma lety. Spolu s ní v samostatném bloku vystoupí další irský písničkář Richie Egan, známý spíše pod pseudonymem Jape, který si na Colours of Ostrava již rovněž zahrál. Koncert Lisy Hannigan se s ohledem na jeho intimní charakter bude konat v komornějším prostředí klubu Coultour, při kterém Lisa i Jape vystoupí pouze za doprovodu akustických kytar. Koncerty začínají vždy ve 20.00 hodin.
irelandlover
Irelandlover
milovnik.caje@seznam.cz
09:54:50  2013-08-09


@ Iveagh Gardens




Bittersweet Symphony
Five years after his Oscar win, Glen Hansard tells John Meagher of the sadness that followed the joy – but how he is now living his dream

Springsteen Closes European Tour...
Bruce declares Ireland his adopted home..

I don't like Shane s manky drunk poet image...



Lisa Hannigan nourished by music (někdo si plete Irsko s Anglií...)

a jedno báječný retro


Ritter Live at Commodore Ballroom on 2013-03-22
milan
Milan

14:11:42  2013-08-06
Na vystoupení americké zpěvačky Reginy Spektor, které se koná 13. srpna na terase Jízdárny Pražského hradu, se objevily falešné vstupenky. U oficiálních prodejců je koncert již několik týdnů vyprodán.
"Vyzýváme všechny, kdo chtějí získat vstupenky z neoficiálních zdrojů, aby si ověřili jejich pravost. Jedinými oficiálními prodejci byly prodejní místa společnosti Ticketpro a pokladny Správy Pražského hradu," uvedl mluvčí Správy Pražského hradu David Šebek. K obezřetnosti vyzývají pořadatelé i zájemce o koncert Glena Hansarda, který na Pražském hradě vystoupí 20. srpna.
Vystoupení písničkářky a pianistky Spektor bylo vyprodané již na konci června. Pořadatelé poté k 800 prodaných lístků dali do prodeje další stovku.
Koncerty pod širým nebem na terase Jízdárny spadají do nové koncepce hudebních programů na Pražském hradě. Jako první z oznámených interpretů 23. července na Hradě vystoupil americký bluesový kytarista a zpěvák Taj Mahal.
milan
Milan

14:38:29  2013-08-05
milan
Milan

11:46:57  2013-07-29
irelandlover
Irelandlover
milovnik.caje@seznam.cz
13:26:18  2013-07-23
milan
Milan

09:52:17  2013-07-18
Folkové prázdniny. To je neobyčejný festival
Dramaturg festivalu Michal Schmidt Deníku představil vše o akci, která v Náměšti nad Oslavou začíná již v sobotu

Náměšť nad Oslavou – Už za pár dní se okolí náměšťského zámku rozezní hudbou. V sobotu totiž začíná 28. ročník Folkových prázdnin. Osm dní plných hudby, divadla, seminářů a dílen, kde si snad každý najde to své. Stejně jako v posledních let vyroste hlavní pódium v zámecké zahradě, a to i přesto, že po dlouhé době skončila rekonstrukce nádvoří, které dřívější ročníky „folkovek“ hostilo. „Uvažoval jsem, že by pódium bylo i na nádvoří, nicméně zprovozněním dalšího zámeckého okruhu jsme přišli o místnosti, které jsme měli k dispozici, takže na nádvoří letos koncerty být nemohou. Po pravdě mě to trošku mrzí, ale smiřuji se s tím, že zahrada bude trvalejší,“ říká dramaturg Folkových prázdnin Michal Schmidt. I na zahradu se ale chystá spousta návštěvníků, pro které se Folkové prázdniny staly neoddělitelnou součásti léta. Michal Schmidt na letošním ročníku pracuje po večerech, přesto si ale našel čas na rozhovor.

* Folkové prázdniny představujete jako neobyčejný hudební festival. V čem spočívá ona neobyčejnost?
V řadě věcí. Jedna z nich je to, že festival má každý rok nějaké konkrétní téma. To není na festivalech obvyklé, většinou je to pelmel podle toho, jak to dramaturgové vymyslí a co zrovna táhne. Já se posledních dvanáct let snažím určit hlavní téma festivalu a jednotlivé dny koncipuji, ne ale úplně striktně, k danému tématu. Myslím, že tak festival získává tvář a působí jako celek. Další nepříliš obvyklá věc je, že se mi většinou podaří dotáhnout špičky daných žánrů z celého světa. Neznám obdobu takového českého festivalu, když nepočítám velké festivaly typu Colours of Ostrava, to je něco jiného. Dostat takové kapely tam, kde je komorní prostředí a příjemná atmosféra, to asi v tuzemsku obdoby nemá.

* Čím to, že zrovna vy to umíte?
Jednak je to moje mnohaletá snaha a úsilí, druhou věcí jsou peníze. A třetí věc je délka festivalu. Kdyby byly Folkové prázdniny jenom víkendové, tak se mi to nepodaří. Řada kapel přes víkend jezdí na velké festivaly, ale mají čas uprostřed týdne. Mně se tak podaří získat opravdu zajímavé kapely od pondělí do pátku. A potom ty peníze. To, že máme festival skutečně exkluzivních kapel, čili těch, které jsou špičkami svých žánrů ve světě, znamená, že jsou relativně drahé. My musíme rozpočet podle toho pokrýt, zvlášť, když je návštěvnost úměrná prostředí zámeckého parku.

* Tisíce lidí se k vám nevejdou...
Přesně tak, to nejde. Hodně peněz se tak musí krýt od sponzorů. ČEZ je generálním partnerem, ale máme i celou řadu dalších sponzorů, mezi nimi i některé instituty a velvyslanectví států, jejichž účinkující tady vystupují.

* Téma letošních Folkových prázdnin je O lásce a lidské náklonnosti. Z jakého důvodu?
Je to téma blízké muzice. Řada lidí skládá a zpívá o lásce a vztazích vůbec. Další věc, kterou jsem chtěl tímto tématem do programu dostat, je flamenco a tango, žánry, které na folkovkách byly buď před dlouhou dobou, nebo vůbec. Myslím, že je dobré lidem toto zprostředkovat nejen koncerty, ale i workshopy, k tangu a flamencu budou taneční.

* V rytmu flamenca bude i úvodní koncert, kdy vystoupí Juan Carmona Septet. Jak vybíráte prvního vystupujícího?
Snažím se, aby to bylo něčím výjimečné. Letos máme, myslím, pět kapel, které hrají v České republice vůbec poprvé, Juan Carmona Septet k nim patří. Já jsem chtěl na začátek něco reprezentativního a flamencového. Chtěl jsem, aby to nebylo obyčejné flamenco, Juan Carmona patří k inovátorům a není to úplně tradiční. Současně jsem ale chtěl flamenco v celé šíři, což znamená, že posluchači nepřijdou o vynikajícího zpěváka a tanečníka.

* Kde nacházíte zahraniční kapely, které naprostá většina lidí u nás nezná?
Je to můj koníček, já se tím bavím. Zdrojů je celá řada. Jeden z nich jsou zahraniční festivaly. Hlavně je to Rudolstadt v Německu, největší a nejlepší festival world music ve střední Evropě. Pak třeba Womex, největší světový veletrh world music a folkové hudby, který letos bude v Cardiffu. Tam se setkávají zástupci agentur, pořadatelů festivalů a podobně. Paradoxně se tam potkáváme i s českými zástupci, trávíme dost času s lidmi, kteří dělají Colours of Ostrava nebo Respekt. Další zdroje jsou známí, ať už muzikanti, nebo žurnalisti, kteří mi dávají různé tipy. To jsou lidé z celého světa, moje mailová korespondence a množství cédéček, které mám naposílané v různých formách, je prostě něco strašného, já nejsem schopen zdaleka všechno poslechnout. Je složité spoustu lidí odmítat. Tím, jak se všechno za ta léta nabalilo, je zdrojů opravdu hodně.

* Funguje výběr tak, že máte v hledáčku dejme tomu sto kapel, určíte si téma festivalu a pak vybíráte ty, které vám do toho pasují?
Určitě. Je to ale také dané tím, jestli mají vybrané kapely zrovna čas nebo jsou v Evropě. Komunikuji s pořadateli některých dalších festivalů, třeba z Rudolstadtu. Ti často do Evropy dovezou zajímavé kapely, které tady jsou i měsíc. Souběžně probíhá festival v rakouské Kremži, který nám je vlastně nejblíže. S tamním hlavním pořadatelem si už dlouhá léta vyměňujeme kapely, a část naší dopravy jezdí mezi Kremží a Náměští. Hodně je to dané dostupností muzikantů. I když je pravda, že řada z nich přiletí jen k nám, a pak zase za tři dny odletí.

* Ohlížíte se při oslovování kapel i na to, zda se daní muzikanti pohybují na turné někde poblíž? Jak se vůbec potom platí cesta?
Je to různé. Jsou případy, kdy dotyčnou kapelu nebo muzikanta chci natolik, i když nemá tour, že to musíme zaplatit celé včetně letadla. Jindy je to tak, že jsou na tour, to se potom platí alikvotní (odpovídající – poznámka autora) část, nebo dopravu zajišťujeme my, což je časté. Letos třeba máme jemný souběh s Colours of Ostrava, takže vezeme dvě kapely z Ostravy.

* Kdo je letos tím, koho jste chtěli natolik, že jste mu uhradili dopravu do České republiky a zpět?
Třeba Johanna Juhola. Stál jsem o ní tak, že jsme zaplatili letenku tam a zpět, není tady na žádné tour. Její dva spoluhráči přiletí jenom na den, Johanna tady bude tři dny a bude mít i dílnu na akordeon. Proběhne ve středu dopoledne ve Špitálku a všechny akordeonisty na ni zveme.

* Jak se umělci tváří na požadavek udělání dílny?
Pro zahraniční umělce je to úplně normální, pro české ne. Jsou výjimky, jako je třeba Vladimír Merta nebo Michal Müller, ale je pravda, že ten je známý více po okolním světě a je na dílny o citeře zvyklý. Čeští muzikanti jinak na dílny zvyklí nejsou. Přitom to ani nemusí být dílna typu, že někoho něco učí, mohou o něčem vyprávět. Ale já do toho nikoho nepřemlouvám, máme na to dostatek zahraničních umělců, což stačí.

* Jak dlouho dopředu připravujete jeden ročník Folkových prázdnin? Tušíte už teď, kdo do Náměště přijede příští rok?
Určitě. Někteří nemohli letos, tak se domlouváme, jestli jim to příště vyjde, někteří chystají nové projekty. S takovou Ivou Bittovou, která plánuje svoje koncerty a aktivity poměrně dost dopředu, se domlouváme, že například o dva roky později uděláme projekt s tím a tím, nebo že za tři roky to bude ten a ten. Takže ano, plánuji hodně dopředu. Jediný oddech je v srpnu, v září už to zase začíná naplno.

* Od kdy vůbec Folkové prázdniny děláte?
Já byl už na prvním ročníku před osmadvaceti lety, ale jenom jako divák, tenkrát to dělali kamarádi. O pár let později se moje první žena stala vedoucí kulturního střediska v Náměšti, které převzalo pořádání Folkových prázdnin, a já do toho ženě poměrně dost mluvil. Postupem času jsem do toho mluvil čím dál víc a já to nakonec začal dělat celé, někdy od roku 2000 je dramaturgie v mojí režii.

* Prý nechcete mít na programu vyloženě hvězdná jména. Většinou to přitom bývá naopak...
Je to pravda. Jeden z hlavních důvodů je, aby se festival udržel v dimenzích, ve kterých je. Když tady byl Glen Hansard v dobách největší slávy nebo Tomáš Klus, tak nám to dělalo kapacitní problémy, potom se z toho stává jiný festival. Proto v programu najdete podle mého skutečné hvězdy, ale hvězdy, které nejsou známé v České republice.

* Tomáše Kluse nebo Jarka Nohavicu byste tedy nechtěl?
Jarka Nohavicu bych chtěl, ale v nějakém speciálním projektu, třeba s Poláky, to mě láká léta. Muselo by se to udělat zvlášť, možná den navíc, ale zase by přišlo příliš lidí... Tomáš Klus byl zakomponovaný do programu s Jurou Pavlicou, který si ho přál. Teď bych z toho měl obavu.

* I tak na programu známá jména nechybí, ať už to jsou Radůza, Hradišťan nebo Vladimír Mišík. Zvlášť Hradišťan a Mišík jsou už v podstatě stálicemi festivalu.
Jsou tady často, což mimochodem trošku svědčí o tom, že čeští muzikanti se mi vybírají špatně. Těch, co mohou, v uvozovkách, obstát s těmi zahraničními, opravdu není tolik. Jména se často opakují, ale já je chci vždycky trochu jinak, v jiném projektu. Vladimír Mišík tady byl posledně s Čundergroundem, předtím s ETC, a protože nyní dal znovu dohromady projekt s Flamengem, hodil se nám i letos.

* Dá se ze všech dvaceti osmi ročníků Folkových prázdnin vybrat jeden koncert, který je pro vás osobně nezapomenutelný?
Bylo jich mnoho. Teď se mi vybavuje například Glen Hansard s celou irskou sestavou, kterou tenkrát měl. Byl to rok 2005 nebo 2006, na nádvoří zámku, Glen ještě nebyl tak slavný. Pro mě to byl opravdu zásadní koncert, bylo tam maximum lidské vstřícnosti, opravdu krásné.

* Co by se z letošního ročníku mohlo stát nezapomenutelným?

Já program sestavuji, takže je to pro mě těžké říct. Těším se na každého a myslím, že výborné bude všechno.

Havlíčkobrodský deník
16.7.2013
TADEÁŠ MAHEL
milan
Milan

08:49:29  2013-07-18
Simono, to datum ... je neuvěřitelné!
DÍKY!
Doufám že tam budeš a dozvíme se pak zpětně dojmy, zážitky a ... vůbec!
Těším se MOC!
M.
dalsich 20 prispevku nejnovejsi prispevky predchozich 20 prispevku